Jak se dělá divadlo

Ze zákulisí

Kdo by neznal legendární pohádku Mrazík! Mnozí z nás ji viděli snad víc než desetkrát. Mrazíka má ráda i naše třída 8. B. A proto jsme se rozhodli, že pohádku nastudujeme a zahrajeme jako divadlo. Určité zkušenosti už máme, neboť to nebyl náš první pokus o dramatizaci. Jelikož jsme neherci, uvítali jsme možnost hrát naše divadlo s loutkami, které jsme vyrobili z keramické hlíny, drátů a textilu. Pak jsme sepsali scénář a vybrali herecké obsazení. Ukázalo se, že jsme s výběrem měli opravdu šťastnou ruku. Žáci - loutkoherci se připravovali s nadšením a velmi poctivě. Atmosféru představení pomáhaly dotvářet také kulisy, s jejichž výrobou jsme si poradili v hodinách výtvarné výchovy.
Potom přišly zhruba tři měsíce pravidelných zkoušek a velkých nervů. Ale nakonec přišel den "D", kdy měl náš soubor sehrát první představení. Premiéry v dětském domově a mateřské škole byly velmi úspěšné. Malé děti zaujatě poslouchaly a nás těšily ty jiskry v jejich očích. Při děrovačce nám bouřlivě tleskaly a chtěly si prohlédnout loutky.
Zvěsti o našem divadelním úspěchu se velice rychle roznesly po celé škole a rázem jsme byli zasypáni dalšími žádostmi o předvedení pohádky. Bylo nám jasné, že čím jsou žáci starší, tím jsou jejich požadavky vyšší. K naší velké radosti se představení líbilo nejen malým prvňáčkům, ale i těm nejstarším deváťákům, kteří pozorně sledovali průběh hry. Když jsme vyčerpaní, ale šťastní odcházeli do třídy, spolužáci nás zastavovali a říkali: "Vaše představení se nám moc líbilo."
Ve třídě jsme ještě všichni zakřičeli třikrát Hurá! Byli jsme nadšeni, že se více než tříměsíční snažení vyplatilo a už uvažujeme, jakou pohádku budeme hrát příště. To příště se už ale částečně vyplnilo. Scénkou z pohádky o pejskovi a kočičce jsme vítali budoucí prvňáčky při zápisu.