Stoletá paní Josefa: Ještě si chci rodinu užít

Před neuvěřitelnými sto lety se v Brně narodila paní Josefa Odehnalová, obyvatelka sídliště Bělský Les. Pochází ze sedmi dětí. Sama měla syna a dceru, má nyní 5 vnoučat a 9 pravnoučat. U nejmladší vnučky Petry teď žije. Je velmi vitální a jediné, co ji trápí, je nedoslýchavost, která je následek spály v dětství.
Paní Odehnalová je i velmi činorodá, což dokumentovala svým běžným denním programem.
"Vstanu, vyvětrám, uklidím u sebe a u dětí. Vytřu zem v kuchyni a předsíni, hadrem a ohnutá. Myju nádobí, to vnučka nesmí. Já ho myju sama abych se pohybovala a nebyla mi dlouhá chvíle. Až to mám všechno hotové, tak si zacvičím. Třicetkrát cvik na záda, předklony a dřepy a pak ještě chodím po bytě. Odpoledne si přečtu noviny a tak v půl čtvrté ve čtyři si zapnu televizi a dívám se, přestože špatně slyším. Mám ráda detektivky a dobrodružné filmy. Ještě umyju nádobí po večeři a pak jdu spát."
Jak prozradila vnučka Petra, tak babička jí v podstatě všechno a nejraději má minutky z masa a hranolky. Zeleninu do jídelníčku Petra zařazuje, ale ne příliš, a když třeba udělá čočku, tak slyší, že to ani nemusela, že ji babička nemá moc ráda. Na procházky babička moc nechodí, ale občas zajde s vnučkou do nedaleké restaurace Dakota na pivo. A informace o pitném režimu jubilantka doplnila.
"Já mám ráda pivo, ale ne, že bych ho pila hodně, to já s mírou. Když mám pivo, tak tu flašku piju nadvakrát, dva dny v poledne. A mám takovou malou štamprli a to si dám odpoledne ke kávě Becherovku."
A na dokreslení osobnosti je třeba asi uvést - podle informací od vnučky přestala babička v devadesáti kouřit a do dvaadevadesáti ještě žehlila.
Paní Odehnalová se do Ostravy přistěhovala s manželem, který tu nastoupil jako havíř na šachtu. Dostali byt v Porubě a teď bydlí u vnučky na sídlišti Bělský Les a v našem obvodu se jí podle jejích slov líbí víc než v Porubě. K jubileu jí přišli popřát i z obvodní radnice.
"Byl tady starosta, šikovném pán, a taková příjemná sekretářka, dostala jsem od nich balík. A zvýšený důchod, tak su ráda."
I když je z Brna pryč podle jejího vyjádření strašně dlouho, samozřejmě si na dětství pamatuje a také na císaře.
"My jsme měli ve škole jeho obraz. A pamatuju si učitelku, která mě učila od první do páté třídy. Byla to taková starší ženská, sukně měla dlouhé až na zem, nosila brýle a byla přísná, ale moc hodná učitelka. Taky si pamatuju, že když jsem chodila do třetí třídy, tak bratr šel do první třídy a strýc ho vedl do školy. Bratr brečel a já jsem mu řekla a´t nepláče, že jsem hned vedle ve třídě."
Bohužel se paní Odehnalové nesplnil sen z mládí, na nějž myslí dodnes.
"Sestra byly zpěvačky v divadle a já jsem jako děcko pořád tancovala a říkala jsem si, že až budu veliká, půjdu do baletu a budu tančit. Sestry jednou řekly baletnímu mistrovi a on mě pozval. A pak mi řekl, že budu chodit každý den trénovat. Ale rodiče, hlavně otec, nechtěli. Chvíli předtím mi umřela jedna sestra a oni říkali, že dostanu souchotě a umřu jim taky. Maminka mi říkala, ať další den nechodím a pomůžu jí s praním prádla. Ale já jsem řekla, že když tam nemůžu zítra, tak tam nepůjdu vůbec. Tak jsem tam nešla a pak jsem toho litovala. Ale pořád mě to drží a ještě teď, když vidím tančit, hlavně Labutí jezero, tak mám radost."
Předpoklady pro dlouhověkost paní Odehnalová má, protože sestra i maminka se dožily vysokého věku, takže má zřejmě dobrý kořínek. A z čeho má radost?
"Radost mám, když mi funguje sluchátko a slyším. A pak, když se tady všichni sejdou, celá rodina. Ještě si chci rodinu užít, nechce se mi umřít."
Tak ať si paní Odehnalová ještě dlouho svoji rodinu užijete!
(hu)