I chudším hrabůvkovským občanům, kteří měli jen velmi malý, nebo vůbec žádný zemědělský pozemek, se náhle naskytla příležitost poměrně dobrého výdělku v blízkých průmyslových provozech. Mnoho místních také začalo poskytovat nedalekým průmyslovým závodům povoznické služby či přijímat do podnájmu pracovníky železáren, kteří pocházeli ze vzdálenějších obcí a hledali možnosti ubytování v blízkosti železáren. To vše znamenalo, že se Hrabůvka koncem 19. století začala hospodářsky vzmáhat a začal prudce růst počet jejích obyvatel. Bouřlivý přerod Hrabůvky z malé zemědělské obce do dnešní podoby podrobně zmapoval Antonín Obůrka, na jehož publikacích Hrabůvka I., Dějiny a Hrabůvka II., Procházky ulicemi je založen i tento článek. Obě knihy si můžete prohlédnout v pobočce Knihovny města Ostravy v Závodní ulici.

Až do počátku sedmdesátých let 19. století navštěvovaly děti z Hrabůvky školu v nedaleké Hrabové, která byla zřízena již roku 1780. V roce 1870 se však hrabůvkovská obecní rada rozhodla, že v obci bude postavena samostatná škola. Finance na výstavbu byly shromážděny veřejnou sbírkou, do které hrabůvkovští přispívali podle svého majetkového postavení – nejvíce zaplatili majetní sedláci, nejméně obyvatelé obce bez pozemkového majetku, např. tovární dělníci (zpravidla pracující ve Vítkovických železárnách). S výstavbou školy se započalo na jaře roku 1872, na podzim téhož roku byla stavba dokončena a škola byla slavnostně otevřena. Již počátkem osmdesátých let 19. století však jednotřídní škola nedostačovala rostoucímu počtu obyvatel Hrabůvky, takže bylo rozhodnuto o přistavění druhé vyučovací třídy a přijetí dalšího učitele. Školní rok 1885–86 tak započal již v rozšířené dvojtřídní škole. Kapacita školy však záhy opět přestávala dostačovat, již dva roky po otevření druhé třídy, ve školním roce 1887–88, navštěvovalo jednu třídu 117 a druhou třídu 93 dětí. Shromáždit finance, aby mohla být postavena nová, větší škola ale nebylo snadné, takže výuka v nové školní budově mohla být zahájena až na podzim roku 1894.

Populace Hrabůvky dále rychle rostla, takže v letech 1905-06 musela být nová škola rozšířena přístavbou se čtyřmi vyučovacími třídami. Později – v roce 1910 – byl v sousedství této školy postaven kostel Panny Marie Královny posvátného růžence, takže se pro budovu vžil název „škola u kostela“. Ani rozšířená škola u kostela však brzy nestačila pojmout rostoucí množství žáků, takže se již koncem roku 1908 začalo uvažovat o další přístavbě, nebo dokonce o postavení nové školní budovy. Nakonec zvítězila varianta postavit zcela novou školní budovu a to na parcele naproti tehdejší hrabůvkovské poště. Škola byla slavnostně otevřena na podzim roku 1910 a začalo se jí říkat „škola u pošty“ (později „škola u Narpy“).

Kázeňské přestupky před sto lety

Více než sto let staré zápisky ze školní kroniky hrabůvkovské školy nám přinášení zajímavé svědectví o kázeňských přestupcích tehdejších žáků: Král Antonín, žák 1. oddělení 2. třídy, jest syn Antonína Krále, řezníka a majitele v Malé Hrabové č. 80, známého pijáka kořalky a rváče, který pro různé přečiny vícekráte trestán byl a manželky jeho Antonie Králové, která rovněž pití kořalky náruživě jest oddána. … V takovém prostředí vyrůstaje, ukazoval žák A. Král často následky špatné domácí výchovy. ... Rval se kamením i nožem, doma i v přítomnosti rodičů dával se i do dospělých osob, jako žebráků a cestujících, jež políčkoval ano i okrvavěl. … Jednoho dne v měsíci únoru, zúmyslna hlasitě neslušně se zachoval. Byv třídním učitelem Danielem Vienlzoeufem pokárán, odmlouval, maje na stupni klečeti, s něho povstával a žáky v první lavici sedící po tváři bil. Schylovalo se ke konci vyučování a učitel vystavil jej ven za dveře; žák ale utekl domů. Za chvíli po vyučování, co učitel žáky vyvolával, páchna kořalkou, vrátil se do učebny a posupným způsobem volal: „Či jsem nějaký žebrák, abych stál za dveřmi?“ a nechtěl jíti ven. Třídní učitel s ohledem na kázeň školní, násilím musel jej vyvléci ven. … Chování bratra jeho, Aloise Krále, jest podobné shora vypsaného a jak navštěvuje školu vidno z toho, že třídní učitel Jindřich Dohnal vykázal jej, že ve školním roku 1895/96 ze 366 půldnů školních vynechal 218 půldnů. Rovněž i tento hoch, ač v míře menší, ale přece mravů velmi zkažených jest, tak že hrozí jiným mravní nákazou. ... Velmi zpustlý hoch jest František Kolibáč, žák 1. oddělení III. třídy, syn Johanny Kolibáčové, vdovy, která naprosto moru lihovému jest propadlá. Antonín Szturc