Označení „Studna“ se mezi lidmi neustálilo náhodou. V lese se nacházelo množství pramenů, které vytvářely potoky protékající hlubokými stržemi, na jejichž koncích byly větší či menší lesní jezírka. Po dlouhou dobu sloužila voda pouze lidem žijícím v okolí lesa. K významnějšímu využití podzemních zásob vody došlo ale až na počátku 30. let minulého století.

Voda pro Moravskou Ostravu

V průběhu 19. století začala přeměna Moravské Ostravy v jedno z významných center rakouskouherského průmyslu. Zatímco v polovině 19. století žilo v Moravské Ostravě necelých 2 tisíce obyvatel, na počátku 20. let 20. století se jejich počet zvýšil více než jednadvacetkrát na 42 tisíc. S tím také narůstala potřeba zásobování města dostatkem pitné vody. V roce 1908 sice byla uvedena do provozu moderní vodárna v Nové Vsi, potřebám rostoucího města ale přestala brzy dostačovat. Již po první světové válce se obyvatelé stále častěji potýkali s nedostatkem vody, jejíž dodávky musely být v některých dnech zcela zastavovány. Od roku 1923 proto probíhal v blízkém okolí Moravské Ostravy hydrologický průzkum pod vedením Ing. Hlavinky, profesora VUT v Brně, jehož cílem bylo najít nové zdroje kvalitní vody, které by zajistily zásobování města na dalších minimálně 40 let.

Nový vodovod Moravské Ostravy

Průzkum byl ukončen v roce 1928 s konstatováním, že není možné získat potřebný zdroj vody z jednoho místa, ale je třeba propojit více menších oblastí. Za nejlépe vyhovující byla označena oblast Bělského lesa (nazývána jako les Studna), lokalita U Korýtka v Zábřehu nad Odrou a Přemyšov na rozhraní Svinova a Polanky nad Odrou.

K uskutečnění projektu bylo přikročeno v roce 1931, kdy město odkoupilo Bělský les a začalo zde stejně jako U Korýtka s budováním soustavy studní a čerpacích stanic. Oblast Přemyšov zůstala jako rezerva pro budoucí využití. Do roku 1935, kdy bylo zahájeno čerpání vody, byly v Bělském lese vybudovány 3 čerpací stanice, 36 studní a soutoková nádrž. Zahájení čerpání vody způsobilo pokles hladiny spodní vody, která se z povrchu lesa téměř vytratila.

Jak vše fungovalo

Vodárenská soustava byla v Bělském lese vybudována tak, aby studny kolem čerpacích stanic tvořily ramena, která co nejlépe zachytí proud spodní vody pohybující se v podzemí severozápadním směrem. Zdroj spodní vody bychom mohli hledat na úpatí hory Ondřejník v Beskydech.

Málokterý návštěvník lesa si dovede představit, že proud spodní vody se pod jeho nohama pohybuje již v hloubce přibližně třech metrů. Vodonosná štěrková vrstva má mocnost pět až šest metrů a sama leží na neprostupném jílovém podloží. Studny tak nemusely být nijak hluboké. Byly od sebe vyhloubeny v 30 metrových rozestupech a vzájemně propojeny sacím potrubím, které čerpalo vodu do příslušných čerpacích stanic. Z nejvýše položené stanice č. I v blízkosti dnešní restaurace Koliba odtékala voda gravitačním potrubím do stanice č. II u dnešní tramvajové smyčky na ulici Svornosti a dále do soutokové nádrže umístěné ve věži, jejíž torzo stojí dodnes na okraji lesa za Kulturním domem Akord. Do této nádrže byla čerpána voda také ze stanice č. III, nacházející se nedaleko dnešního minigolfového hřiště. Ze soutokové nádrže voda tekla gravitačním potrubím do hlavní nádrže, která se nacházela v budově velína a následně již do úpravny v Nové Vsi. Velín byl vystavěn na křižovatce ulice Výškovické a Pavlovovy a byla do něj čerpána také voda ze studní U Korýtka. Sloužil jako řídící centrum celé vodárenské soustavy, která byla z velké části automatizována a nebylo tak nutné, aby v čerpacích stanicích byla stálá obsluha.

Podle předpokladů měl nový zdroj pitné vody zajistit zásobování Moravské Ostravy na několik desetiletí. Skutečná vydatnost ale činila pouze 35 % předpokladu a zásobování muselo být brzy doplněno jinými zdroji.

Přesto, že čerpací soustava v Bělském lese nesplnila předpoklady svých tvůrců, zůstává dodnes zajímavou technickou památkou, která poskytuje obyvatelům Zábřehu, Vítkovic a Hrabůvky část dodávek kvalitní pitné vody. Tomáš Majliš