V loňském roce jsem vyhrála novinářskou soutěž a jednou z cen byl zcela nenápadný blok, ve kterém bylo prvních deset stran věnováno soutěži „Zlatý Ámos“. Už při prvním přečtení úvodních stran se v mé hlavě zrodil plán a jen jsem nevěděla, jak ho přijmou mí spolužáci. Obrovské bylo mé překvapení, když jsem vše vyklopila ve třídě a oni nadšeně souhlasili. Ale teď nastal menší problém. Splnit první podmínku soutěže a sehnat 100 podpisů na podporu nominace vybrané učitelky nebyla žádná legrace. Běhala jsem každou přestávku a pořád, znovu a znovu ve třídách vysvětlovala, oč mi jsem a proč bych chtěla jejich podpisy. Časem jsem začala ztrácet přehled o tom, kdo se již podepsal, ale nakonec jsem úkol bez potíží splnila!

Poté jsem potřebovala fotku paní učitelky a ta mi ji dávala nerada s obrovskou sebekritikou. Konečně jsem ale vše vložila do obálky. Víte co bylo nejzajímavější? Měla jsem pořád takový zvláštní pocit nedůvěry ostatních a dokonce i naše třídní si pořád myslela, že si z ní dělám legraci.

Když přišla pozvánka do regionálního kola, tak mi konečně všichni uvěřili. Vybrali jsme čytři žáky na obhajobu. Paní učitelka vůbec nevěděla, co ji čeká, jen jsme ji varovali, že se určitě bude i červenat. A už nastal ten den „D“ – pátek 17.2.!

Zpočátku jsme byli všichni klidní, až na naši „Buchtičku“, ale čím víc se blížila naše chvíle, tím víc se stupňovala naše nervozita. Vylosovali jsme si poředí naší obhajoby a čekali na svoji velkou chvíli. Naši soupeři si ještě pořád opakovali své výstupy a my jsme se začali cítit dosti trapně, jelikož jsme si žádnou scénku nepřipravili, vše jsme nechali na volné improvizaci. Vždyť jsme ani nevěděli, co po nás budou chtít. A jako advokáti si přece musíme zachovat dekorum, no né? Před vstupem do hlavního sálu nás ještě stačil odchytit novinář, který nás všechny vyzpovídal. To už jsme byli pořádně nervózní, chvěl se nám hlas, ale věděli jsme dobře, proč jsme tady a koho a proč obhajujeme a tak jsme mluvili od srdce a určitě jsme předvedli dobrý výkon. Svým vystoupením jsme nejenom pobavili, ale dojali celou porotu, a nejenom ji. Měli jsme dobrý pocit, vždyt jako jediní jsme předvedli obhajobu v anglickém jazyce. A to bylo v sále hrobové ticho! Opravdu se nám to povedlo.

Velmi dlouho se porota rozhodovala, my drželi palce až do zmodrání, ale ale nakonec naši „Buchtičku“ neocenili. Byli jsme velmi zklamaní a všichni to na nás poznali. Vždyť my jsme nešli volit „Miss teacher“, ale opravdu jsme chtěli tímto netradičním způsobem poděkovat naší třídní učitelce za více než pětiletou práci s námi. Za to, co nás naučila, za všechny zájezdy a akce, které pro nás připravovala. Vždyť jsme deváťáci a letos se budeme loučit! Byl to originální způsob poděkování za práci. To musíte uznat.

Přes víkend jsem ale došla k závěru, že pro mě a mé spolužáky bude paní učitelka Ivanka Buchtová vždy tou nejlepší a nikdy na ni nezapomeneme, ať již se spolu budeme vídat či ne.

I Jižní listy měly na soutěži, které přihlížel i místostarosta MO Ostrava-Jih Karel Gavenda, své zastoupení. Hned po vyhlášení jsme pátrali po prvních dojmech. Děti, i když byly zklamané, prohlásily, že i přesto bude pro ně Ivana Buchtová tou nejlepší učitelkou.

A co na to učitelka Buchtová, byla zklamaná?

„Já nevím, možná jsem i ráda. Postoupili mladší.“

Byla jste překvapená, že vás děti vybraly?

"Určitě a velice. Byl to takový jejich nápad a opravdu mě to překvapilo. Ani jsem netušila, že by s něčím takovým mohly přijít. A to, co tady děti vyprávěly, to bylo velmi dojemné.“

Potěšilo to?

„No určitě! A za vystoupení je chválím“

Jak se jim odměníte?

"Budu se jim týden věnovat. Na konci roku tradičně jezdíme na týdenní pobyt a teď to bude naposled, bude to takové rozloučení.“