Kolik akcí jsme pro žáky a jejich rodiče za ta léta připravili? S kolika rodiči jsme se na třídních schůzkách poznali? Do kolika dětských dušiček jsme se snažili proniknout? Kolik problémů jsme se snažili řešit? Bylo jich spoustu.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem měla nastoupit na ZŠ Fr. Formana. Lákala mě nová škola, která zdálky vypadala jako stavebnice z pestrobarevných kostek. Lákalo mě i to, a v tom jsem měla záruku v paní ředitelce, že se ve škole sejde opravdu dobrý kolektiv učitelů. Když jsem však někomu řekla, že bych chtěla jít učit na Dubinu, tak jen převrátil oči a řekl: Tam? Tam jsou hrozné děti! To je betonové město!

Ale pak jsem si řekla, že ještě nejsem tak stará, abych na škole, kterou jsem měla „u nosu“, setrvala až do důchodu, že chci zkusit ještě něco jiného, a začala jsem dojíždět na Dubinu.

V prvním roce jsme měli nejstarší třídy šesťáků. Byli jsme taková rodinná škola. Žáci si vážili nové školy, cítili k ní vlastnické právo. Nestyděli se zastavit se s paní ředitelkou na kus řeči a pozvat nás na obědě ke stolu, zaklepat na dveře kabinetu, aby jen tak popřáli dobrý den. I s kolegyněmi jsme se častěji vídaly, protože nás bylo jen 30. Vzpomínám
na návštěvu Japonců, kteří si všechno fotili, na první inspekci, na oslavy narozenin, na kterých jsme se ještě scházely všechny, pak na přicházející „mužský potenciál“ a odcházející mladé kolegyně na mateřské „dovolené“ a odcházející mladé učitele, kteří chtěli zkusit štěstí jinde ve světě, a odcházející kolegyně do důchodu a přicházející zase zpátky
na výpomoc, když některá z nás dlouho chyběla.

Kolik dětí, puberťáků a dospělých prošlo touto školou? Kolik bylo deváťáků, se kterými jsem se loučila a které teď potkávám při cestě do školy? Ještě si vzpomínám na jejich jména i příjmení. Oni už chodí jinam, ale já stále stejným směrem. Jen bydliště jsem změnila. Zase o kus dál, a dokonce i v jiném okrese. Ale dojíždět budu stále. Stojí mi to za to. Jsem tu spokojená.

Kolik lidiček prošlo naší školou a zase odešlo? A já, protože učím na této škole již 9 let, a tedy patřím k ní jako její stálý inventář, můžu říct, že vůbec není pravda, že děti na Dubině jsou hrozné! Jsou jako všechny ostatní. A my se snažíme svým přístupem k nim vychovat z nich slušné lidi. Řekla bych, že se nám to daří!

Šárka Rosívalová
ZŠ Fr. Formana