Každá ze tří zúčastněných zemí (Polsko, Slovensko a Česká republika) totiž vyslala desetičlennou skupinku mladých lidí ve věku 15 až 25 let. Stejně tomu bylo i u nás – vyrazili jsme směr Katovice v počtu šesti chlapců a čtyř dívek (vyjma paní vedoucí), držíce se plánu „stejný celkový počet kluků a holek“. (Ano, s konečnou platností nás opravdu bylo patnáct zástupců silnější poloviny lidstva a patnáct zástupkyň křehčího pohlaví.)

Do Polska jsme se vydali s menšími či většími očekáváními, ale nakonec jsme všichni byli celou akcí ohromeni. Ať už se jednalo o workshopy (tvůrčí dílny), společné vystoupení, časté výlety za poznáváním Katovic a okolí nebo jen o to, že jsme si našli mnoho nových a hlavně dobrých přátel z řad Poláků a Slováků. Hostitelská země si pro nás přichystala zajímavý program, při kterém se jen málokdo nudil. Ve třech workshopech (tanečním, divadelním a hudebním) jsme si toho hodně vyzkoušeli – např. tanec a zpěv před někým jiným, než je náš odraz v zrcadle nebo gumová kačenka ve sprše, z čehož někteří z nás byli ze začátku značně nervózní, ale postupem času jsme i tohle zvládli.

Když jsme se pak potřebovali provětrat a opustit uzavřené, ale přesto útulné prostory Kulturního dómu, jeli jsme na jeden z mnoha příjemných výletů. Měli jsme možnost navštívit planetárium, aquapark, skanzen – zde jsme si dokonce zahráli pár improvizovaných scének, stříbrný důl v Tarnowských horách a centrum Katovic, kde jsme si prohlédli (samozřejmě zevnitř) několik muzeí, výstav a historických budov. V rámci programu nás vedení vzalo i na experimentální divadelní představení, odehrávající se venku. Také jsme se všichni sešli u táboráku a opekli párky. Zbytek času jsme potom strávili vytvářením „Janka a Hanky“ – takto jsme totiž pojmenovali naše novodobé hrdiny Romea a Julii. Jan Novák a Hanka Kováčová, to byla jejich konečná jména, pečlivě vybrána tak, aby byla společná všem třem zemím. A teď už zbývalo jen vymyslet jablko sváru těchto dvou rodin a mohli jsme se dát do práce. Přes komplikované verze příběhu jejich lásky, kdy Julie byla muslimkou a Romeo žid a náboženské vyznání jim bránilo v lásce, jsme se dostali k jednoduché zápletce, spočívající v hádce jejich pradědů a prabáb o obyčejnou slepici.

Na tomto vystoupení jsme se podíleli úplně všichni a i tak nám dalo hodně zabrat. Společně jsme vyrobili kulisy a v samotném představení pak Slováci obstarali hlavně taneční složku a Češi s Poláky si rozdělili herecké role a pustili se do hudby, která podbarvovala celé představení. Byli mezi námi velcí talenti, takže jsme si mohli dovolit živou hudbu (klavír, saxofon, pozoun, kytara, bubny), složit texty k písním nebo oživit celou hru ohnivou show. Celé představení jsme zkoušeli mnohokrát za sebou, abychom ho dovedli téměř k dokonalosti a musíme s odstupem času uznat, že se nám to v rámci možností snad i povedlo. A kdyby ne (o čemž ale silně pochybujeme), nic to nemění na tom, že jsme si užili strašně moc zábavy a poznali mnoho lidí.

Naučili jsme se spolupracovat v kolektivu, dorozumívat se s ostatními, zdokonalili jsme se v angličtině (ano, ostuda, ale někteří z nás opravdu ze začátku ke komunikaci s Poláky používali tento jazyk) a taky jsme se přiučili pár polským slovům a běžně užívaným výrazům. Je pravda, že se Slováky si rozumíme přece jenom lépe, ale to v žádném případě neznamenalo, že bychom se s někým bavili více s jiným méně. Možná nakonec ta obtížnost se dorozumět činila celý pobyt zábavnějším. A když už jsme zase u té legrace, společně jsme toho mimo oficiální program zažili také dost – jako třeba přechod stáda divokých prasat přes večerní park, což se tam, jak jsme se později dozvěděli, stává často.

A co teď? Teď nám nezbývá nic jiného, než snad zamáčknout slzu u pár citlivých jedinců a těšit se na další setkání s těmito lidmi...