Polobozi

Ve starověkých textech šlo většinou o titány, nebo děti zplozené mezi smrtelníky a bohy. a je asi nyní úplně jedno mezi jakými bohy a jakými lidmi. Byly to bytosti využívající a mnohdy i zneužívající svého výjimečného postavení ve svůj prospěch. Mýty, legendy, báje či pohádky z nás většina zná a já zde nemám v úmyslu urážet žádné přesvědčení, názor, náboženství, tak jako současná i budoucí vědecká poznání.
Rád bych se zamyslel nad tím, jak i v naší společnosti po listopadové sametové revoluci se začínali rodit polobozi. Živnou půdou pro jejich růst a množení je naše legislativa a její výklad, vždyť „co není zakázáno, je dovoleno“. Jde beze sporu o vysoce demokratický princip, který má ale své pro i proti. Dále je zde nabídka a poptávka, síla úspěchu, moci a peněz. Pokud se tyto faktory setkají v daném místě a čase, je předpoklad, že se objeví ti, kteří mají úspěch, moc a peníze, kterých využijí k tomu, aby měli ještě větší moc a větší peníze, případně na to, aby svou mocí umlčeli ty, kteří mají odvahu je kritizovat za jimi konané nesprávnosti, případně využili svých peněz k tomu, aby zaretušovali své prohřešky. A je zde další nešvar naší společnosti a tím je korupce. Dovolím si říci, že korupce je obrovská chobotnice, která uchvátila naší společnost a pomalu a systematický ji dusí. Má mnoho chapadel, kratších či delších. A i když je snaha o její likvidaci, je to běh na dlouhou trať. Jedno chapadlo zlikvidujete a ty ostatní s větší sílou začnou škrtit. Přesto nesníme tento boj vzdát a musíme ji krok za krokem potírat a hlavně dostat pod kontrolu..
V této chvíli neznám řešení. A není ani v silách jedince problémy vyřešit. Jsem však toho názoru, že je třeba mít kvalitní legislativu, provázané zákony. důslednou kontrolu jejich dodržování a především schopnost právo vymoci. Toto považuji za startovací čáru spolu s neúplatností těch, kteří zákony připravují, i těch, kteří jejich dodržování vymáhají.
Závěrem bych chtěl uvést, jak jsem se před více jak deseti léty mýlil. Na otázku zkoušejícího profesora sociologie „za jak dlouho se naše společnost dostane na úroveň západních států“, jsem celkem bez zaváhání odpověděl, že „za jednu generaci“. Dnes vím, jak hluboce jsem se mýlil. Ekonomicky nám snad bude časový úsek jedné generace stačit, ale na to, aby se morálka pozvedla na úroveň západních států budeme potřebovat časový úsek alespoň tří generací, a to ještě za předpokladu, že lidé nebudou k věcem veřejným lhostejní a budou využívat své výsostné právo volit a především volit ty osobnosti, které znají a kterým mohou důvěřovat. Vždyť pokud občané nevyužijí práva volit své zástupce, dobrovolně se vzdávají možnosti ovlivnit dění ve své obci, kraji i státu. a pak si už mohou jen brblat, nadát a stěžovat pouze sami na sebe.